V
Vrcholné dílo průkopníka novodobé poezie K. H. Máchy, lyricko-epická báseň, v níž autor oslavuje krásu přírody a ústy hrdiny pronáší svoje odvážné myšlenky o tajemství smrti a věčnosti.
HISTORIE VZNIKU
Příběh byl zřejmě inspirován skutečnou událostí: v roce 1774 byl poblíž Mladé Boleslavi na pahorku zvaném Na spravedlnosti popraven lámáním v kole Hynek (Ignác) Schiffner, který zavraždil v Dubé u Doks svého otce. Mácha toto vyprávění zaslechl o šedesát let později během některého ze svých pobytů u dnešního Máchova jezera od svého známého, hospodského Týce.
Rukopis Máje byl objeven během první světové války v Katusicích u Mladé Boleslavi v pozůstalosti obrozence Jana Nepomuka Krouského.
OBSAH
Obávaný vůdce loupežníků Vilém zabil svého soka v lásce, aniž však věděl, že je to jeho vlastní otec, který ho v dětství vyhnal z domu. Vězeň Vilém v noci před popravou přemýšlí o svém osudu, loučí se se životem a vzpomíná na svou milou Jarmilu. Svou vinu odmítá, sám sebe vidí jako oběť sobeckého, nemilujícího otce. S Vilémem soucítí též žalářník, zdrcený tím, co mu o sobě Vilém vyprávěl. Po hodinách plných samomluv, kde vystupuje smrt jako definitivní konec života, je nešťastný otcovrah brzy ráno odveden na popraviště, doprovázen modlícím se davem. Uprostřed májové přírody se v slzách loučí s milovanou zemí. Tomuto příběhu předchází v 1. zpěvu scéna, v níž Jarmila marně čeká za májového večera na Viléma a dozvídá se o jeho osudu. V závěrečném zpěvu přichází na místo popravy poutník Hynek (představující samotného Máchu), kterého zasáhne, když uvidí kostlivce v kole a ztotožňuje se s Vilémem („…na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal…'“).
SKLADBA
Máj má 4 zpěvy a 2 intermezza. Celé skladbě předchází věnování pražskému měšťanovi Hynku Kommovi – báseň Čechové jsou národ dobrý, která připomíná vlastenecké básně a vzhledem ke své nízké umělecké úrovni bývá vykládána jako parodie.
Základním metrem Máje je jamb. Dílo obsahuje velké množství metafor, časté řetězce oxymorón („…zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit…“). Hojné jsou básnické přívlastky, spojování protikladných představ, kontrastů (světlo/tma, život/smrt), kombinace barev („růžové nebe, modré mlhy“), vyjádření pohybu a napětí dynamickými slovesy (zasvítnuto), metafory (bledá tvář luny), metonymie (hrdliččin zval ku lásce hlas), inverze (jak holoubátko sněhobílé), gradace (rychlý to člunek, blíže
a blíže), kakofonie (vězení, 2. zpěv), eufonie a epizeuxis (3. zpěv). Hlavním literárním vzorem Máje je dle některých poezie polských romantiků, které Mácha velmi dobře znal. Inspirací mu byla také barokní poezie.
DOBOVÁ KRITIKA
V době, kdy česká literatura měla plnit především osvětový, výchovný a vlastenecký účel, nebylo toto dílo pochopeno
a přijato. Mácha byl jako nihilista a epigon Byronův.
František Ladislav Čelakovský píše v dopise Josefu Krasoslavu Chmelenskému ze 13. května 1836: „Mně se všecko zdá, že máj letošní mstí se na nás, že tak šibeničnicky bylo o něm zpíváno. Nešťastný básník i s celou svou romantikou! Kozla nám po ní, ježto ovoce a tudy i víno – blaho básníků –, jak slyším, na všecky strany pomrzlo. A také okurky – jsou všecky ty tam!
Z té zkázy vznikne hlad
a z hladu pojde mor,
ten všechen vyhubí,
co živý bude, tvor.
To jsou ty plody hrozného byronismu!“
Jan Slavomír Tomíček šel ještě dále, když napsal v České včele z 31. května 1836: „…jeho báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozena mezi květiny padla. Ve květinách můžeme míti a máme zalíbení, nikoli ale v chladném mrtvém meteoru, který z rozervaných útrob vyvržen byl. V tomto nenalézáme nic krásného, oživujícího, nic básnického v přísném toho slova smyslu. Děj tento mohl vskutku básnické nabýti ceny, kdyby byl básník chtěl roztrhnouti černou oponu, kterou spustila jeho obrazivost před každou radostnější vyhlídkou.“
Podobně smýšlel o Máji i výše zmíněný Chmelenský, jenž napsal v Časopise Českého muzea (č. 10/1836), že „Máj p. Máchy nechci posuzovati; nedospělať tato báseň ještě pro kritiku.“ Ačkoliv připouštěl, že „ze všeho cožkoliv p. Mácha ve svém Máji podal, poezie vysvítá.“ Obsah básně jej však „příliš urážel“ a pak „co nám do Byrona? – Pěj podruhé p. Mácha, jak se moc vyšší v jeho ňadrách ozývá, a neohřívej své srdce a nerozplamenávej svou obraznost na nepřirozených výtvorech anglického lorda, s sebou vždy bojujícího…“
Také Josef Kajetán Tyl uznává básnický talent Máchův („Pan Mácha jest básník...“), zároveň by však: „…rád temné zvuky harfy jeho jinák slyšel zvučeti, jinák, aspoň za věku našeho ne tak nečesky (...) Není-liž nic potřebnějšího ve stavu, nic půvabnějšího v stoletím našem, nic důležitějšího v životě než vrahovov rozbírání neznámého 'nic' - není-liž i nic pěknějšího v říši ideálů, čímž by se v p. Máchovu srdci byl mohl zpěv vzejmouti, aby 'všemi vlastmi' pohýbal? (...) Proč u nás, kdežto se nám v znameních nejpříznivějších krásné příští usmívá, kdež potřebí na všech cestách k národu mluviti - a kde pěvci otevřenť celý svět! - proč u nás, prosím, muži mladému, duchem bohatě nadanému, s kolem a popravou se obírati? Zde není místa k dolíčení, že u nás potřeba větší než kde jinde, aby poesie vznikající tázu národního nabyla....“ (J. K. Tyl, Pohled na literaturu nejnovější, Květy, 21. července 1836).
Pozitivněji byl Máj přijat kritikou německou a polskou.
Jako reakce na Máj vznikla mj. poema Protichůdci Václava Bolemíra Nebeského a Tylova novela Rozervanec. Velikost básně byla doceněna až následující generací tzv. májovců, kdy se Mácha naopak stává kultem.
VYDÁNÍ
Máj je jedna z nejčastěji vydávaných českých knih všech dob, někdy je označován za nejvydávanější českou knihu vůbec. Údaje o přesném počtu vydání se občas rozcházejí, také v závislosti na tom, zda do něj patří vydání v různých výborech. Celkové číslo ale v každém případě přesahuje 250.
První vydání, jediné, které vyšlo za Máchova života, vydal autor vlastním nákladem u tiskaře Jana Spurného v dubnu 1836, a to v celkovém počtu 600 výtisků, ve třech různých cenových skupinách podle jakosti papíru a celkového vybavení. Mácha o tomto vydání napsal v dopise Eduardu Hindlovi ze 30. března 1836: "Dal jsem to tisknout u Spurného.... Žádá sice pravda velmi mnoho, to jest 9 fl. stříbra od archu, ale 1. nepřetiskne mi žádného exempláře více, 2. dá na to tuze pozor, aby vydání bylo čisté, a za třetí dá nové písmo, s kterým ještě nic nebylo tisknuto." (cit. in: Miroslav Ivanov, Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi) Do současnosti se těchto exemplářů v různých knihovnách sbírkách údajně dochovalo přibližně osmdesát.
V r. 2012 byl jeden výtisk prvního vydání dražen za vyvolávací cenu 40 000 Kč.
Podruhé vyšel Máj r. 1845 ve Spisech Karla Hynka Máchy, které edičně připravil Máchův někdejší přítel Karel Sabina. Text básně je však v tomto vydání neúplný. Roku 1903 vyšel poprvé přetisk prvního vydání z r. 1836. V r. 1910 vydalo Nakladatelství Spolku českých spisovatelů belletristů Máje fotolitografický otisk prvního vydání, doplněný o ohlasy
z předchozích desetiletí. V r. 1916 pak nakladatel František Šimáček vydal faksimile Máchova rukopisu Máje, edičně připravené Václavem Flajšhansem.
U příležitosti 100. výročí básníkovy smrti v r. 1936 vyšel Máj celkem osmnáctkrát. V řadě válečných vydání (1941-1945) cenzura vynechala slova "Vůdce zhynul" nebo je nahradila obratem "Pán náš zhynul." Mezi poválečné kuriozity patří vydání v knize Máj / Necenzurovaný deník z roku 1835 (vyšlo v Mnichově a v Paříži r. 1986) s ilustrací Jiřího Šlitra. R. 2000 vyšel Máj poprvé v Levných knihách (v jednom svazku s Kyticí K. J. Erbena). R. 2010 vydala Obec spisovatelů "trojitý" svazek Máj, Máj, věčný Máj, který obsahuje reprodukci Máchova rukopisu, reprodukci prvního vydání z r. 1836 a text básně podle kritického vydání z r. 1959; kniha rovněž zahrnuje obsáhlou ediční poznámku Miloše Pohorského.
Různá vydání Máje byla ilustrována a typograficky připravena desítkami výtvarníků včetně nejvýznamnějších českých umělců. Cenná jsou např. vydání, na kterých se podílel Viktor Oliva (poprvé 1888), František Kobliha (dřevoryty, 1911), Cyril Bouda (1923), Jan Zrzavý (1924 a znovu 1954), Max Švabinský (1936), Mikoláš Aleš (1936; ilustrace však Aleš vytvořil už r. 1886), Toyen (1936), Jindřich Štyrský (1936), Karel Svolinský (kresba písma, celková úprava, výzdoba a návrh vazby 1925, reprint 1981; litografie a typografická úprava 1939), Ludmila Jiřincová (1941), Jan Konůpek (1941), Václav Sivko (1960), Vladimír Komárek (1982) a Jan Souček (2003).
